Jak začal váš příběh s Lipenci?

Pamatujete si moment, kdy jste si řekl, že tady chcete žít?

Poprvé jsem do Lipenců přijel s tehdy ještě přítelkyní, dnes už manželkou. Stál tu původní dům její babičky, který byl několik let prázdný a trochu zapomenutý. Ale jakmile jsme otevřeli branku a vstoupili na zahradu, měl jsem zvláštní pocit, že tohle místo má pořád co říct. Najednou bylo ticho. Takové to opravdové, které v Praze člověk moc nezažije. Jen lehký vítr, zpěv ptáků a před námi otevřený výhled do údolí Berounky.

Pamatuju si, že jsme tam chvíli jen tak stáli a rozhlíželi se. V tu chvíli mi došlo, jak blízko centra města to vlastně je, a přitom úplně jiný svět. Kombinace přírody, prostoru a určitého klidu, který se nedá úplně popsat, mě okamžitě oslovila. Nebylo to žádné racionální rozhodnutí ve stylu „tady to dává smysl“, spíš takový vnitřní pocit, že bych tu dokázal žít.

Ten moment, kdy jsem si řekl, že tady chci zůstat, nepřišel jako jedno velké rozhodnutí. Spíš se to postupně usazovalo. S každou další návštěvou, s každým dalším západem slunce nad údolím. Lipence si mě získaly přirozeně, bez tlaku. A právě to je na nich podle mě nejpřitažlivější i pro lidi, kteří sem přijedou třeba jen na chvíli. Mají schopnost vás zpomalit a nechat vás na moment vypnout od všeho ostatního.

Jak vypadá váš ideální den v Lipencích?

Máte nějaký svůj oblíbený ranní nebo večerní rituál?

Můj ideální den v Lipencích má určitě jarní kulisu. Právě tehdy je to tady nejhezčí. Příroda se probouzí, všechno kvete a člověk má pocit, že se celý prostor kolem nadechuje do nové sezóny.

Hodně času trávím právě na zahradě. Je to pro mě ideální způsob, jak si vyčistit hlavu – trocha práce, ale vlastně forma odpočinku. Kolem mě si hrají naše čtyři dcery, každá ve svém malém světě, ale zároveň pořád na dosah. Tenhle mix rodinného ruchu a klidu přírody je něco, co bych jinde hledal jen těžko.

Odpoledne občas vyrážíme k Berounce. Už samotná cesta je součást zážitku. Lipence mají tu příjemnou komunitní atmosféru, takže skoro vždycky někoho potkáme, prohodíme pár slov, někdy se z krátkého pozdravu stane delší zastavení.

Večer se zase vracíme domů, unavení, ale tak nějak příjemně. A možná právě tohle je můj oblíbený „rituál“. Ten přirozený rytmus dne, který není uspěchaný, ale zároveň není nudný. V Lipencích člověk nemusí nic složitě plánovat, aby měl pocit, že prožil dobrý den.

Co vás na životě tady překvapilo, když jste se sem přestěhoval?

Co mě asi překvapilo nejvíc, byla ta zvláštní kombinace blízkosti Prahy a přitom skoro až vesnické atmosféry. Člověk má často pocit, že jakmile je něco v Praze, automaticky to znamená ruch, anonymitu a tempo velkého města. V Lipencích to ale takhle vůbec nefunguje.

Najednou zjistíte, že se lidé zdraví na ulici, že se sousedé znají jménem a že krátká cesta na procházku se snadno protáhne, protože se po cestě několikrát zastavíte na kus řeči. Ta komunita tady funguje přirozeně, nijak nuceně, a to mě příjemně překvapilo.

Zároveň je fascinující, že stačí pár minut a jste zpátky v centru dění. Tohle propojení dvou světů – klidného, téměř venkovského života a dostupnosti velkoměsta – jsem předtím znal spíš jen teoreticky. V Lipencích jsem si ho ale opravdu zažil a dnes ho beru jako jednu z největších předností místního života.

Kdybyste měl Lipence popsat třemi slovy, jaká by to byla?

Klidné, komunitní, zelené.

„Klidné“ kvůli atmosféře, kterou tu člověk cítí každý den. „Komunitní“, protože vztahy mezi lidmi jsou tady opravdu živé a přirozené. A „zelené“ díky okolní přírodě, která je nedílnou součástí života v Lipencích.

Co na životě v Lipencích oceňujete úplně nejvíc?

Je to něco, co vám tu dává pocit, že jste „správně“?

Nejvíc si cením toho, že jsou Lipence ideálním místem pro rodinný život. Jsem rodinný typ a právě tady mi všechno dává smysl – prostor, bezpečí, příroda i komunita kolem.

Je to přesně ten pocit, že jste na správném místě ve správnou chvíli. Děti tu mohou vyrůstat přirozeně a my jako rodiče máme kolem sebe prostředí, kde se žije dobře.

Je naopak něco, co vám v Lipencích občas chybí nebo byste si přál do budoucna zlepšit?

Co mi v Lipencích občas chybí, je nějaké přirozené centrum. Místo, kde by se lidé mohli pravidelně potkávat a kde by se konaly společné akce. Ať už je to masopust, rozsvěcení vánočního stromu, koncert nebo třeba divadlo pod širým nebem.

Lipence se historicky nevyvíjely jako klasická vesnice s návsí nebo náměstím, kolem kterého by se soustředil společenský život. Právě takový prostor by podle mě mohl do budoucna hodně pomoct, nejen pro pořádání akcí, ale i pro každodenní setkávání.

Kdyby se něco takového podařilo vybudovat, byl by to velký posun, který by přirozeně navázal na to, co už tu funguje, na silnou komunitu a chuť lidí trávit čas spolu.